Slovo života – únor 2020

„Otec toho chlapce hned zvolal: ,Věřím! Pomoz mé slabé víře!‘“ (Mk 9,24)

Ježíš je v doprovodu učedníků na cestě do Jeruzalema. Už je začal připravovat na rozhodující setkání: na odmítnutí ze strany náboženských autorit, odsouzení k smrti ze strany Římanů a ukřižování, po kterém bude následovat vzkříšení.
Pro Petra a ostatní, kteří ho následovali, je to těžko pochopitelná záležitost, ale Markovo evangelium nás doprovází při postupném objevování Ježíšova poslání: definitivně spasit lidstvo skrze křehkost utrpení.
Během své cesty Ježíš potkává mnoho lidí a ke každému přistupuje s porozuměním jeho potřebám. Nyní ho vidíme, jak zaslechl volání o pomoc jednoho otce, který ho prosí, aby uzdravil jeho těžce nemocné dítě, pravděpodobně epileptika.
Aby mohlo dojít k tomuto zázraku, Ježíš něco po otci žádá: víru.

„Otec toho chlapce hned zvolal: ,Věřím! Pomoz mé slabé víře!‘“
Otcova odpověď, vyslovená nahlas před zástupem lidí, kteří se kolem Ježíše shromáždili, si zdánlivě protiřečí. Tento muž, jako se často stává i nám, cítí křehkost své víry, neschopnost plně vložit důvěru v Boží lásku, v jeho plán štěstí pro každého z jeho dětí.
Na druhé straně dává Bůh důvěru člověku a nedělá nic bez jeho přispění, bez jeho svobodného přitakání. Žádá naši účast, i když nepatrnou: poznat ve svědomí jeho hlas, důvěřovat mu a milovat.

„Otec toho chlapce hned zvolal: ,Věřím! Pomoz mé slabé víře!‘“
Veliká část kultury, do níž jsme ponořeni, oslavuje agresivitu ve všech formách jako vítěznou zbraň k dosažení úspěchu.
Evangelium nám naopak předkládá paradox: uznat svoji slabost, omezení a zranitelnost jako výchozí bod ke vztahu s Bohem a k účasti spolu s ním na největším vítězství: na univerzálním bratrství.
Ježíš nás celým svým životem učil logice služby, volbě posledního místa. To je totiž optimální pozice k proměně zdánlivé porážky v nesobecké, nepomíjivé a sdílené vítězství.

„Otec toho chlapce hned zvolal: ,Věřím! Pomoz mé slabé víře!‘“
Víra je dar, o nějž můžeme a máme vytrvale prosit, abychom mohli s Bohem spolupracovat na otevírání cest naděje pro mnohé.
Chiara Lubichová napsala: „Věřit – to znamená vědět, že Bůh se na nás dívá, že nás miluje a že sleduje každou naši modlitbu, každé slovo, každý pohyb, každou událost – smutnou, radostnou i indiferentní; každou nemoc, všechno, úplně všechno (…). Jestliže Bůh je Láska, logicky z toho vyplývá naprostá důvěra v něho. Můžeme tedy k němu mít takovou důvěru, že s ním často hovoříme, předkládáme mu své záležitosti, své úmysly a plány. Každý z nás se může odevzdat jeho lásce s jistotou, že bude pochopen a že se mu dostane útěchy a pomoci. (…) Můžeme mu říci: ,Pane, pomoz mi, ať zůstanu ve tvé lásce. Učiň, abych ani na okamžik nepřestal cítit, uvědomovat si, z víry poznávat a zakoušet, že mě miluješ, že nás miluješ.’ A potom milovat. Působením lásky bude naše víra pevná. Nejenže v Boží lásku uvěříme, ale až hmatatelně ji pocítíme a uvidíme, jak se kolem nás dějí ,zázraky’.“
                                                                                                             Letizia Magri

 



Zdroj: Slovo života od Hnutí fokoláre