Slovo života – září 2017

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (Mt 16,24)

Ježíš je uprostřed svého veřejného působení, naplno hlásá, že Boží království je blízko, a připravuje se na cestu do Jeruzaléma. Jeho učedníci, kteří vytušili velikost jeho poslání a kteří v něm rozpoznali toho, koho poslal Bůh a jehož očekával celý izraelský národ, konečně očekávají osvobození od římské nadvlády a úsvit lepšího světa, který přinese mír a prosperitu.
Ježíš však nechce přiživovat tyto iluze. Říká jasně, že jeho cesta do Jeruzaléma ho nepřivede k triumfu, nýbrž k odmítnutí, k utrpení a k smrti. Odhaluje i to, že třetího dne vstane z mrtvých. Jsou to slova těžká k pochopení i k přijetí. Petr na ně reaguje a dává najevo, že takový absurdní plán odmítá. Dokonce se snaží Ježíše odradit.
Ježíš Petra ostře pokárá a poté se obrací na všechny učedníky s touto převratnou výzvou:

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“

Co však žádá Ježíš – tehdy i dnes – od svých učedníků, když volí tato slova? Chce, abychom si nevážili sami sebe? Abychom se všichni dali na asketický způsob života? Žádá od nás, abychom vyhledávali bolest a tím se zalíbili Bohu?
Spíše nás tato slova vyzývají k tomu, abychom následovali Ježíše po jeho cestě, abychom přijali evangelijní hodnoty a požadavky, abychom se mu stále více podobali. To znamená žít celý život v plnosti tak, jako ho žil on, a to i tehdy, když se na cestě objeví stín kříže.

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“

Nelze to popřít: každý má svůj kříž – bolest v různých formách je součástí lidského života, ale je pro nás nesrozumitelná, protože odporuje naší touze po štěstí. Přesto právě v bolesti nás Ježíš učí objevovat netušené světlo. Je to, jako když vstoupíme do některého kostela a zjistíme, jak nádherně osvětlené jsou jeho vitráže, které se zvenku jevily jako tmavé a nezajímavé.
Chceme-li Ježíše následovat, on od nás chce, abychom zcela změnili své hodnoty, upustili od sebestřednosti a odmítli logiku hledání osobního zájmu. Navrhuje nám, abychom věnovali více pozornosti potřebám druhých než svým vlastním a abychom využili svoji energii k tomu, abychom činili druhé šťastnými. Jako Ježíš, který nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby potěšil nebo dal naději těm, s nimiž se setkal. Toto osvobozování se od egoismu přinese rozvoj naší lidské stránky a získáme svobodu, skrze kterou se budeme plně realizovat.

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“

Ježíš nás vyzývá, abychom byli svědky evangelia, i když je tato věrnost vystavována zkouškám kvůli malým či velkým nedorozuměním v prostředí, ve kterém žijeme. Ježíš je s námi a chce, abychom spolu s ním nasadili život pro ten nejvyšší ideál: všeobecné bratrství, civilizaci lásky.
Tato radikalita v lásce je hlubokou potřebou lidského srdce, jak to dosvědčují i osobnosti z jiných než křesťanských náboženských tradic, které důsledně následovaly hlas svého svědomí. Gándhí napsal: „Kdyby mě někdo zabil a já bych zemřel s modlitbou za svého vraha na rtech, s myšlenkou na Boha a s vědomím jeho živé přítomnosti ve svatyni mého srdce, pouze tehdy by se dalo říci, že jsem silný díky nenásilí.“
Chiara Lubichová nalezla v tajemství Ježíše ukřižovaného a opuštěného lék na uzdravení všech osobních ran i každé nejednoty mezi lidmi, skupinami i národy, a tento objev sdílela s mnohými. V roce 2007 u příležitosti setkání hnutí a komunit z různých církví ve Stuttgartu napsala: „Také každý z nás trpí ve svém životě bolestmi alespoň trochu podobnými těm jeho. (…) Když prožíváme takové utrpení a bolesti, je třeba si vzpomenout na něj, který je vzal na sebe. Jsou jakoby jeho přítomností, účastí na jeho bolesti. Jednejme jako Ježíš, který v této bolesti neustrnul, nýbrž ke svému výkřiku dodal slova: ,Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!´ (Lk 23,46) Znovu se tak zcela svěřil Otci.
I my můžeme, tak jako on, projít bolestí, překonat zkoušku a říci: ,Miluji v ní tebe, Ježíši opuštěný. Miluji tě, bolest mi tě připomíná, stává se pro mne tvým výrazem, tvou tváří.´ Když pak v dalším okamžiku milujeme bratry a sestry a pozorně a s láskou konáme, co Bůh žádá, často zakusíme, že bolest se (…) promění v radost. (…) V malých skupinách, v nichž žijeme, (…) mohou existovat různá malá nebo velká rozdělení. Také v této bolesti můžeme vidět jeho tvář, překonat svou bolest a udělat všechno pro obnovení bratrského vztahu s druhými. (…) Cestou a vzorem kultury společenství je Ježíš ukřižovaný a opuštěný.“
Letizia Magri



Zdroj: Slovo života od Hnutí fokoláre