Historie

O Příchovicích z knihy P. Jendy Balíka - Cesta k domovu

Vše se začalo odehrávat v srdci jednoho mladého kněze, který ve svém mládí zakusil krásu společenství mládeže. Po kněžském svěcení se v Chomutově snažil poctivě věnovat všem lidem, ale mladé přímo jako by přitahoval. Měl jich kolem sebe stále plno. Není divu, že po krátkém čase začaly problémy s tehdy ostražitou Státní bezpečností a s církevními tajemníky. Dnes už je to všechno historie, ale kdo zažil alespoň pár let nesvobody pod tyranií StB, ten ví, že s ní nebyly žádné šprýmy. V 70. letech, kdy náš příběh začíná, nebylo výjimkou, že kněží museli pracovat jako dělníci a bylo jim zakázáno jakékoliv duchovní působení. Nezřídka byl nepohodlný aktivní kněz poslán do vězení. Byla to doba, kdy kněz mohl být stíhán za mši slouženou bez povolení a kdy ho mohl čekat výslech na StB za setkání s několika mladými lidmi. Mladý člověk si však nebezpečí tolik nepřipouští. A to platilo i o P. Mirkovi Šimáčkovi.

„Nic naplat. Když jsi moc aktivní, když lidi přitahuješ k Bohu, tak půjdeš tam, kde lišky dávají dobrou noc a kde v kostele najdeš prázdné lavice. Tam naší socialistické vlasti škodit nebudeš.“ Takhle nějak přemýšleli ti, kterým se mladý kněz nehodil do jejich plánů, a přímo mu řekli: „Podívejte, je to vaše poslední šance, a když nebudete dělat dobrotu, dostanete se tam, kde vás nebudou moci už žádní známí navštěvovat.“

Následovalo stěhování do nejvzdálenější farnosti litoměřické diecéze – do Příchovic. Kde to je? V horách, kde je drsné počasí, v zimě hromady sněhu, časté mlhy a vítr. Lidí zde bydlí málo. Většinou byli po válce odsunuti. V nápadně velkém příchovickém kostele jsou lavice prázdné. Jen několik věrných přichází a jistě se, od prvního setkání se svým novým mladým knězem, za něj modlí. Vždyť je proč. Zažijí s ním velké dobrodružství. A on bude potřebovat velkou oporu v modlitbách. Bude muset být statečný při neustálém handrkování se s komunistickou mocí.

Avšak nepředbíhejme. Zatím se píše rok 1979. A Mirek přemýšlí. Co bude zde na této pusté faře dělat? Není zde zbytečný? Nezatrpkne? Bude alespoň navštěvovat lidi po domech, studovat… Víc se toho ani pod bdělým okem všudypřítomných hlídačů dělat nedá.

Mirek byl sice za trest vyhnán, ale osamocený nebyl. Setkával se s kněžími z Hnutí fokoláre. Bylo jeho rodinou. On sám vypráví: „Vzpomínám si na jednu důležitou věc. Když jsem jel poprvé do Příchovic, stavěl jsem se v Praze u svého přítele, P. Karla Pilíka, člověka velmi zkušeného. Říkal jsem mu: ´Jdu na svoji novou štaci za takovýchto okolností. Pověz mi, prosím, nějaké slovo na cestu.´ A on mi tehdy řekl: ´Jdi a měj tam ty lidi rád. Snaž se tam být s tímto postojem pro všechny, kteří přijdou. A Bůh už má určitě všechny věci připraveny.´“

O prvních dnech na novém místě Mirek vypráví:

„Vzpomínám si na první příjezd do Příchovic, nedlouho před Velikonocemi 1979. Kolem kostela ležela mlha, někdo odhazoval sníh. Takové bývá velikonoční počasí na horách; někdy je zde o Velikonocích víc sněhu než o Vánocích.

Na první Velikonoce v Příchovicích jsem si v kostele musel všechno připravit sám, protože nebyl nikdo, kdo by pomohl. Na Zelený čtvrtek jsem spolu s mnoha kněžími z celé vlasti jel na missu chrismatis do katedrály sv. Víta, které tehdy předsedal jediný český biskup, kardinál František Tomášek. Pro nás kněze to byla příležitost setkat se s biskupem i s bratřími a obnovit v tomto krásném a velkém společenství své kněžské závazky.

Odpoledne jsem již byl v Příchovicích. Ještě jsem neznal své tři farnosti, a tak jsem se rozhodl mít obřady ve všech třech kostelích. Začal jsem v Horním Polubném a tam přišli čtyři lidé. V Desné jsem začínal se dvěma věřícími a pak přišla dvojice psychicky postižených lidí, kteří se neustále otáčeli nebo se dívali ke stropu. S trochou naděje i zvědavosti jsem očekával obřady v příchovickém kostele. Nepřišel nikdo, a tak jsme celý obřad, mši svatou i přenesení eucharistie do tzv. getsemanské zahrady, prožívali dva: já u oltáře a varhaník, který mě doprovázel z kůru. Po ukončení obřadu jsem vypnul věčné světlo u svatostánku a u postranního oltáře, kde teď byla Nejsvětější svátost uložena, jsem zapálil starý paškál. Po krátké modlitbě jsem zamířil na faru.

Pomalu se stmívalo. Fara – to byl starý, vlhký dům s vystěhovaným nábytkem. Ubytoval jsem se v jedné místnosti, kde byly staré vojenské dvoupatrové postele a malá kamínka na uhlí. Všude ticho a zima. Prvním úkolem bylo vybrat popel z kamen, naštípat třísky a přinést uhlí. Zapraskal oheň a asi po hodině začalo být v pokoji teplo. Sedl jsem si na postel a hlavou mi táhly myšlenky. ´Co teď?´ Po celém světě teď lidé adorují u krásně ozdobených oltářů plných květin a svící, také v choceňské farnosti, kde jsem vyrůstal, se lidé scházejí k modlitbě.

Najednou mě napadlo: ´Jdi adorovat.´ Musím říci, že po třech bohoslužbách ve vymrzlých kostelích se mi vůbec nechtělo. Ale myšlenky pokračovaly: ´Jestli nepůjdeš, pak se tady na horách nikdo nebude klanět Kristu.´ Uvědomil jsem si, že je to pravda, vždyť v kostelích téměř nikdo nebyl, a pochybuji, že by si v tomto kraji někdo vzpomněl, co všechno Velikonoce znamenají.

A tak po malém váhání jsem se vydal do potemnělého kostela. U oltáře s eucharistií hořela jediná svíce. Klekl jsem si na klekátko před oltářem a mlčel. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna veselo. Najednou mě napadlo: ´Dnes máš vlastně svátek, vždyť dnes byla ustanovena svátost kněžství.´ Pomyslel jsem si: ´To je pěkný svátek.´ Ale myšlenky běžely dál: ´A co bys chtěl, vždyť co prožíval Ježíš v těchto chvílích? Také to nebyla žádná sláva. Byl sám, opuštěn všemi, potil se v úzkosti krví a Ty by ses chtěl mít lépe?´ Najednou jsem si uvědomil podobnost své situace s Ježíšem. Byla zde blízkost a spřízněnost. Cítil jsem s Ním velkou solidaritu a řekl jsem si: ´Pane, teď jsme si vlastně velmi blízko, v této situaci jsem si podobni. Chci být s Tebou.´ Nedovedu již přesně opakovat všechna slova, ale bylo to v tomto smyslu. A najednou, jako by se situace změnila, zdálo se mi, jako by se svatostánek prosvětlil, a pocítil jsem velkou radost z toho, že mohu být tak blízko s Ním. Myslím, že tyto chvíle byly počátkem toho, co se potom v Příchovicích začalo odehrávat. Tehdy jsem to však nemohl tušit. Jen jedno mi bylo jasné, že On je se mnou a já chci být s ním.“

Jak tento příběh mladého kněze, teprve dva roky po vysvěcení, pokračoval? Slovo, které dostal na cestu, ho provázelo. Přijímal každého, kdo přišel, navštěvoval místní lidi. Na podzim měl v příchovickém kostele jeho bratr svatbu. Přijela řada přátel. A pak postupně mladých přijíždělo zcela spontánně víc a víc. Za dva roky nebyl Mirek na faře už skoro nikdy sám. Silvestry, Velikonoce, jarní a letní prázdniny, nakonec i víkendy. Začala náročná „řehole“. Žil s mladými, nabízel jim Kristovo evangelium, zpovídal je, rozmlouval s nimi. Byl to čas vrchovatě naplněný kněžskou službou.

Mirek nikdy neplánoval založení nějakého centra. Na to v té době nebylo ani pomyšlení. Přeci však měl k tomu, co s ním Bůh zamýšlel, dobrou průpravu. Od mládí žil v choceňském společenství. A dobré společenství je výbornou školou života. Vychovává a formuje. Pohostinnost a přijetí příchozích bylo pro něj proto něčím samozřejmým. Přijímal lidi rád. Lidé ho neobtěžovali, neotravovali. Když někdo zazvonil, měl pro něho čas. Zprvu se to stávalo jen občas. U dveří byl starý tahací zvonek. Mirek byl ve starém domě sám a bylo to v době, kdy nevěděl, jestli jsou to přátelé, nebo jestli náhodou nepřicházejí estébáci, aby ho zmlátili. I s tím musel počítat. A tak než odemkl, podíval se nejdříve, kdo přichází, a pak teprve otevřel. Zůstal stát trochu bokem, aby byl před případným útočníkem ochráněn. Snad to zní jako z filmu, ale dobře to dokresluje dobu, která je již minulostí a pro mnoho mladých lidí, kteří přicházejí dnes, už jen něčím z historie. Mirka provázela velká Boží ochrana a posila.

A co oko Státní bezpečnosti? Odposlouchávací zařízení, pečlivě umístěné pod omítkou v místnosti setkávání, bylo odstraněno až v roce 1990. Telefon byl také odposlouchávaný a auto bedlivě sledováno. A tady stojíme u jednoho tajemství „Boží prozřetelnosti“. Díky Boží pomoci a podpoře spolubratří kněží se Mirkovi dařilo množství zkoušek překonávat. Ještě pozoruhodnější je to, že i přes stále rostoucí počet mladých lidí nebyl odstraněn a neputoval do vězení za „maření státního dozoru nad církví“ a Příchovice se stávaly čím dál víc „poutním místem mládeže“. Kdo byl pozorný, jistě zde postřehl častou modlitbu k Panně Marii, ochránkyni a pomocnici. Modlitba většinou zněla: „Maria, prosíme Tě, přikryj nás svým pláštěm a ochraňuj.“ Bez přímluvy Matky Boží a bez velkého Božího požehnání a mimořádné ochrany by toto dílo bylo pravděpodobně udušeno hned v zárodku. Příchovická fara nebyla dílem jednoho nadšeného mladého kněze, ale byla místem vybraným Bohem. A Bůh si své dílo umí ochránit.

Když půjdete na procházku do okolí Příchovic, jistě si povšimnete, že ze všech světových stran nad touto vesnicí bdí Panna Maria. Náhoda? Nebo spíše jasný signál? Hned na návsi u kašny se nachází krásná socha Matky Boží. Její ruce vytvářejí otevřenou náruč, do jejíž výseče se vejde přesně kostel s farou. Po cestě do Tanvaldu stojí mezi třemi, vichrům vzdorujícími lípami další socha Panny Marie – Královny hor. Svým mateřským pohledem vítá a opět vyprovází mladé lidi putující po tanvaldské cestě. Na druhé straně, směrem na Rejdice, je malá mariánská kaplička vyzdobená uměním místních sklářů a v údolí pod kopcem, na kterém jsou rozesety příchovické chalupy, je další kaple. Přítomnost Matky Boží je tichá, ale kdo je vnímavý, může ji snadno rozpoznat.

Z prvních let Mirek vypráví také tento příběh: „Vždy jsem cítil vděčnost k lidem, kteří bydleli okolo fary. Sousedé vše museli snášet s námi. Nemohli jsme být úplně potichu. Když se večer zpívá, je to slyšet přes celou náves. A místní lidé nás přijali. Občas sice někdo zabrblal, ale myslím, že měli velké pochopení, přestože většinou do kostela nechodili. Někdy jsem vedl i zajímavé rozhovory. Pamatuji se na jednoho člověka ze Slovenska. Byl to okresní ideolog KSČ. Pobýval ve vedlejší rekreační chatě a slyšel naše křesťanské písně. Celý rozzlobený si přišel stěžovat, co se to na faře děje. Řekl jsem mu: ´Ale my od desíti hodin zachováváme noční klid.´ A on: ´Víte, mně nevadí ani tak zpěv, ale vadí mi obsah těch písní.´ Odpověděl jsem mu: ´S tím už já bohužel nemohu nic dělat.´ Pozval jsem ho dále na kafe a hezky jsme si popovídali. Říkal mi: ´Jak to děláte, že sem mladí jezdí, jak to dokážete?´ A já jsem skutečně nevěděl, jak mu to v krátkosti vysvětlit. Nakonec mu povídám: ´Víte, možná je to tím, že se opravdu snažím mladým říkat to, čemu sám věřím, a dělat to, co jim říkám. A oni to vycítí, a pak si dobře rozumíme.´“

Stará fara, pouhé dva záchody, improvizovaná sprcha, mrazivá půda pro kluky a zbylé místnosti pro děvčata, spaní ve spacáku na karimatce a ti šťastnější na molitanu, jídelníček obyčejný a dost jednotvárný, umývání nádobí, fronty na záchod… Co na tom mladé láká? Jistě, své dělá opravdu krásná příroda. Ale mladé přitahuje především něco jiného - atmosféra příchovické fary. Ona se stává jejich domovem. Přijít může každý. Jedinou vstupenkou je ochota podílet se na společném životě, snažit se žít lásku tak, jak to žádá Ježíš. A tak se valí přes práh množství mladých, kteří hledají sami sebe, kteří hledají Boha, kteří hledají své povolání. Pocházejí z celé republiky. Tajemným magnetem tohoto místa je nepochybně sám Ježíš Kristus. On žije uprostřed své církve. Tam, kde je snaha žít jeho nové přikázání vzájemné lásky, tam on přichází s velkou silou. On uprostřed svých dětí. A protože Ježíš přichází vždy prostřednictvím své Matky, i ona zvláštní jemností své mateřské lásky dodává místu tu zvláštní, kouzelnou „duchovní vůni“.

Na faře se žije obyčejným životem. Mladí přicházejí a přijímají zodpovědnost za chod domu. Vaří, uklízejí, podílejí se na přípravě programu. Postupně se vytváří řád dne, který má své základní pilíře. Jídlo se chápe jako příležitost pro vytváření společenství. Společný stůl přece napomáhá soudržnosti rodiny. Po snídani následuje slovo na den. Mirek nebo někdo jiný, duchovně vyzrálejší, uvažuje nad vybranou větou z evangelia. Nedělá se ale nějaká duchovní přednáška. Jde o to, ukázat, jak může Boží slovo ovlivnit náš život. Dopoledne bývá nabídnuté témátko – katecheze, chvíle duchovního objevování a často i náboženského vzdělávání. A Mirek dokáže hovořit o Bohu tak hezky a nově. Neodmyslitelná je i každodenní mše svatá, slavnost, na kterou se společně připravuje hudba, čtení, výzdoba… Je to hluboké setkání s Kristem, proto musí být krásné. A večer? Ten začíná vítáním příchozích a představováním se. A mladí lidé, napěchovaní vedle sebe na lavicích nebo na zemi, povídají. Nejen jméno a odkud jsou, ale mnohdy přidávají i něco ze svého života. Nastává důležitý okamžik sdílení. Kolik krásného zde mladí lidé vyslovují! Jaká povzbudivá svědectví o Bohu zaznívají! Jsou to chvíle hlubokého duchovního zážitku a zcela spontánní školy, kdy všichni jsou zároveň žáky i učiteli. Večery jsou příležitostí ke společným chvílím zábavy, kterou si přítomní sami připravují. Před modlitbou bývá zvykem vracet se k rannímu slůvku. Je to chvíle intimity rodiny. Hovoří se o tom, zda slovo z Písma přes den někoho inspirovalo ke konkrétním skutkům. Nikdo není nucen mluvit, a přesto se nejednou končí pozdě v noci. Po spontánní modlitbě při rozžaté svíci se jde spát. Nebo si ještě někde v koutě domu povídat?

Zdálo by se, že to v Příchovicích jde samo od sebe, ale není tomu tak. S každou skupinou se společenství vytváří od začátku. Znamená to znovu a znovu všechny vést ke služebné lásce. Je třeba, aby každý pochopil, že záleží i na něm. Mirek často říkával: „Nečekejte, co my tady pro vás uděláme. Bude to takové, jaké to uděláme společně. Vy jste tvůrci programu, vy máte podíl na tom, jaké to tady bude. Nemyslete si: ´přijeli jsme do Příchovic, to bude fajn jako vždycky.´ Bude to takové, jací jste vy, jací jsme my, jak to spolu uděláme.“ Mladí lidé se nechali postupně vtahovat do společného života. Ti, kteří pochopili, že krásný život, který zakoušejí, vyžaduje nasazení a oběť, pomalu přebírali stále zodpovědnější úkoly. S rostoucím počtem chlapců a děvčat se ujal zvyk, že někteří vyzrálejší vytvářeli jakési malé jádro společenství, tzv. týmek. V této službě mnozí lidsky i duchovně vyrostli, a v budoucnu jim proto mohlo být svěřeno mnoho důležitých úkolů jak v církvi, tak i ve společnosti. Není divu. Poznali, že pro dobro a pro druhé musí člověk nasadit všechny své síly.

Nedělá se žádná propagace, netisknou se letáky, v médiích se o tom nehovoří, ale mladí si cestu nacházejí. Fara je téměř neustále obsazená.

Hospodaření se řídí slovem Písma: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Lk 12,31) Mladí přispívají podle svých možností do improvizované pokladničky. Tak se vytváří společenství majetku. Možná, že ekonomům vstávají vlasy hrůzou. Zde nejde o ekonomický hazard, ale o neomylnou, staletími prověřenou metodu. Bůh zaslibuje těm, kdo žijí jeho evangelium, svou pomoc, a to i finanční. Pomoc se očekávala od různých větších či menších dárců, bylo třeba šetřit a počítat, ale v základě stála jistota, že když my se snažíme dělat svůj díl, Bůh si své věci, i finančně, podrží. Důležité bylo, aby každý mladý člověk mohl přijít. Kdyby byla výše příspěvků stanovena, pro mnohé by se to stalo nemožným. A dveře fary mají být otevřené všem, chudým i bohatým. Že přijde občas nějaký příživník? Ať přijde, aspoň bude moci poznat lidi žijící podle jiných pravidel, než zná, a třeba ho to „nakopne“.

Osobně jsem toto místo poprvé navštívil se svou maminkou a s bratrem. Bylo to v roce 1979. Oprýskaná budova se mi moc nezamlouvala. Otevřít nám přišel Mirek a přijal nás jako přátele. Hned na prvním společném večeru jsem se cítil velmi dobře. Objevil jsem krásu společenství. Pak jsem se pravidelně vracíval. Získal jsem zde nesmírně mnoho pro svůj život. Často jsem o Příchovicích říkal, že je to místo, kde se konverze odehrávají jak na „běžícím pásu“. Kolik mladých právě zde poznalo Boží lásku, to ví jen Láska sama. Mohlo by se dlouho hovořit o nejrůznějších duchovních plodech tohoto místa: rozhodnutí pro Boha, odvrácení se od hříchů, pochopení důležitosti modlitby, učení se životu podle evangelia, poznání povolání ke kněžství, k manželství a nebo do různých řeholních společností či do života v nových duchovních hnutích… A kolik mladých lidí se zde vůbec poprvé setkalo s Bohem a nakonec se nechali pokřtít! Byly jich desítky.

Abychom dnes pochopili duchovní náboj Interdiecézního centra života mládeže v Příchovicích v jeho současné podobě, musíme se ještě zmínit o jedné důležité okolnosti. Není tajemstvím, že P. Mirek se již od semináře snažil žít v duchu Hnutí fokoláre, které založila Chiara Lubichová. Proto se její témata, tajně překládaná do češtiny, často stávala inspirací pro rozhovory s mladými. Do roku 1989 mnoho mladých lidí nalezlo v Příchovicích ve spiritualitě Hnutí fokoláre svou duchovní cestu. Z nich vzešlo i několik fokolarínů a fokolarínek. Mirek o své zkušenosti několikrát napsal Chiaře Lubichové a právě ona navrhla název centra: Křižovatka - symbolické jméno pro místo, kde se setkávají cesty tolika lidí.

I když se z počátku život na faře inspiroval fokolarínskou spiritualitou, bylo zřejmé, že toto místo má svá mimořádná specifika. Proto tato aktivita, třebaže spojená s životem kněze fokolarína, nikdy netvořila součást hnutí. Po roce 1989 bylo jasné, že se život na příchovické faře dále rozvíjí a dostává vlastní charakteristické rysy. Tak se zrodilo nové dílo, které vyrostlo za podpory moderní spirituality, nalezlo svou vlastní tvář a do jisté míry obohatilo způsob doprovázení mládeže v diecézích i na úrovni universální církve. Zde se ukazuje, jak může moderní spiritualita sloužit celé církvi. Dnes život v centru čerpá svou duchovní orientaci v původní inspiraci, v Písmu svatém a v učení Jana Pavla II. o mládeži.

Jak pokračoval život po sametové revoluci v roce 1989? Mohlo se zdát, že mladí sem přestanou jezdit. Budou mít přece tolik nových lákavých nabídek. Stal se však pravý opak. Přicházelo jich stále více. Ročně jich je již několik tisíc. A Mirek má dvě touhy: založit stálý tým mladých dobrovolníků a zahájit přístavbu fary. Obě dvě Boží inspirace se postupně uskutečňují. V červenci 1991 jsem zde nastoupil na jáhenskou praxi. Bydleli jsme s Mirkem v jedné místnosti a o všechno se dělili. Začínáme hovořit o mládeži v naší vlasti. Když jsem pak po prázdninách odešel zpět do Prahy, přicházeli další týmáci: P. Jan Nekuda a… Následuje dlouhá řada jmen. Všichni se zde pořádně zapotili. Prožili spolu ale také mnoho krásných chvil.

V září 1990 Mirek tráví zaslouženou dovolenou na poutním místě Homole u Chocně. Modlí se a přemýšlí. Zná tisíce mladých z celé naší vlasti. Vidí, že je třeba, aby církev v nové době stále více otevírala mladým svou náruč. Přemýšlí i o nových nebezpečích, která budou mladé lidi odvádět od Krista. Na konci dovolené má napsáno několik stránek, kde je navržen základní pastorační projekt práce s mládeží. Chce je nabídnout svému biskupovi v Litoměřicích. Text se dostane až na zasedání biskupské konference a na popud olomouckého arcibiskupa Mons. Františka Vaňáka je založena Sekce pro mládež ČBK. Celé nové dílo je svěřeno Mirkovi. To je ale jiná historie, která přesahuje záměr této knihy.

A dnes? Život na příchovické faře se stále rozvíjí. Přichází mnoho mladých a to i nevěřících, nepokřtěných. Začínají přijíždět už i děti návštěvníků z prvních dob. Není výjimkou, že na dveře zaklepou mladí lidé z nejrůznějších zemí světa: z Ukrajiny a Ruska, Slovenska, Polska a Německa, ale také z Norska, Holandska, Francie nebo z USA. Prostě život jde dál. Nezastavil se. Přináší nové nároky a nové těžkosti, ale přítomnost Boží milosti je stále cítit. Když je P. Mirek na podzim roku 2000 poslán biskupem na nové působiště, vše pokračuje dál. Jeho nástupce P. Vláďa Novák je dobrým pokračovatelem.