Rozlučka Lucky

25. 8. 2007


SOBOTA 25.8.2007

Někteří dřív, někteří později, ale všichni včas. V sobotu 25.srpna jsme se sjeli do Příchovic na Lucčinu rozlučku. Někteří tu už pár dní byli, aby ji připravili opravdu nezapomenutelnou, někteří dorazili až v sobotu, protože jim to povinnosti dříve nedovolily. Všichni jsme však chtěli Lucce vyjádřit díky za to, že tu s námi strávila rok jako týmačka a taky jí říct, že ji máme rádi.

Ráno jsme se sešli na Slovo na den, které měla – jak jinak – Lucka. Přestože byla sobota, Slovo na den nebylo mariánské. „Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ Právě tento verš z Izaiáše si Lucka vybrala k předposlednímu dni svého týmáctví. Každý z nás je milován. Není to jen slovo, protože Bůh za nás položil život. Každého potěší, když někdo řekne „Jsem rád, že tu jsi, že jsi přijel.“ Každý potřebuje lásku, nejen materiální zázemí. Toto slovo Lucku provází v poslední době, proto se nám ho také snažila předat.

Poté jsme se všichni rozdělili do skupinek a začaly velké přípravy. Zuzka zavelela své skupince k umývání oken, Helča začala vytvářet pozadí pod kříž, Verča přinesla chlebíčkové skupince pomazánky, veky, rajčata a další suroviny na výrobu chlebíčků, Lukáš Marek si odvedl hudební skupinku ke zkoušce do kostela a režie se opět odebrala k nácviku scének a večerního programu. Kdo se nepřidal k žádné skupince, mohl využít nabídky Jožky Kadlice k výletu na Bílou skálu.

Oběd, připravený částí osazenstva, byl výborný. Karbenátky s bramborami a okurky. Lucko, že ti karbenátek chutnalJ??!Viď? Abyste tomu rozuměli, Lucka dostala extra porci – karbenátek zapečený se žvýkačkou.

Po obědě, aby se neotálelo, se rychle umylo nádobí, režie se vrátila ke svému tradičnímu nacvičování a ostatní se nechali zlákat Vojtou ke hře na návsi. Hra byla jednoduchá. Dvě družstva, každé mělo svoje pole – část návsi. Cesta uprostřed byla neutrální území. Kdokoliv z jednoho družstva se měl dostat na území druhého a zabubnovat tam na hrnec. Za každé zabubnování pak družstvo dostalo bod. Nikdo z „domácích“ však vetřelce nesměl chytit. Pokud se tak stalo, byl zmražen a musel u nepřátel zůstat tak dlouho, dokud se k němu nedostal někdo z jeho družstva a plácnutím ho nevysvobodil. Mezi družstvy se volně pohyboval Vojta, koho se dotkl, ten musel běžet k pomníku a nazpátek. Všichni tak pobíhali sem a tam a snažili se všelijak zmást soupeře a získat co nejvíce bodů.

Po skončení hry, aby zapálení hráči nevychladli, se konalo fotbalové utkání Česko – Slovensko. Trenéry jednotlivých družstev byli Gabo a Pepa Čaban. Kdo vlastnil, měl si obléci národní dres a reprezentovat, fanoušci a fanynky byli vítáni. Zápas byl s velkým nadšením očekáván, diváci se osvěžovali nanuky nebo se bavili rozkošným štěňátkem labradora, které zaujalo svou pozici u nedalekého stánku s občerstvením. Dalším zvířecím nadšencem byl malý pejsek neidentifikovatelné rasy, který se vehementně přidával k hráčům, a získal přezdívku „pejsek fotbalista“. Zápas skončil – bohužel – 2:0 pro Slovensko. Jako odveta se pak hrál ještě jeden zápas, výsledek si však už bohužel nepamatuju. Vím, že to bylo 3:2 na penalty, ale už nevím, která strana vyhrála. Roman mi to sice říkal, ale to víte, co si člověk hned nenapíše… Obsazení jednotlivých stran bylo stejně tak promíchané, že vlastně bylo jedno, kdo vyhrálJ - doufám, že mě za tento výrok nadšení fotbalisté nechají ještě chvíli žít.

V pozdním odpoledni se začali sjíždět další „hosté“ – přijel P. Paľo Poláček a P. Mirek Šimáček. Lucka se ocitla v malé nevýhodě – kamkoliv chtěla jít, nikdo ji nikam nechtěl pustit – no to je přece jasné, ne? Přece ji nepustíme do sálu, kde se nacvičují scénky, nebo do kuchyně, kde se chystají dobroty. Helča s pomocnicemi dokončily pozadí za kříž – čtyři roční období.

Po večeři začal večerní program. Neoficiální začátek se nesl ve znamení písniček a představování nově příchozích, oficiální začátek už měla ve svých rukou režie. Všichni současní i bývalí týmáci si oblékli tričko Křižovatky, nasadili červené barety a … Lucko, pohodlně se usaď, začínáme.

Na scéně se objevuje hlavní moderátorka řádová sestra (Verča) spolu se svou takřka rodnou i řádovou sestrou (Pepa). Uvádí nás do týmáckého života Lucky (Terka), do 11 měsíců a 30 dní, které zde strávila. Lucčin příběh začíná v zpovědnici u pátera Kollmanna (Jeník). Svědomí ji tíží, až pod ním padá. Během svého pobytu na Příchovcích spáchala hříchy, ze kterých se právě chce vyzpovídat. Protože to však nejsou lehké hříchy, musí je podrobněji popsat.

„Otče, zamkla jsem Vláďu v pokoji.“ Na tomhle hříchu jistě není co vysvětlovat, ten je celkem jasný. Co však ty další?

„Křivě jsem obvinila Danku.“ Z čeho? Z toho, že jí schovala klíče. Teprve později objevila vzkaz: ´jestli chceš zpátky svoje klíče, dej do mikrovlnky čokoládu a pak si tam v určitou hodinu pro ně přijď´. Co myslíte, co tam našla? No ano, správně. Klíč. Na matku!

Nastává ta chvíle pro hudební vložku – Tomáš a Pavel se chápou kytary a basy a celý sál už jen poslouchá a vzápětí nadšeně tleská.

Už sedíme moc dlouho, chtělo by to nějakou pohybovku. Co třeba Banana? No jasně. Maruška Vrbová „předukazuje“ a všichni se vrtí do rytmu.

V téměř každém filmu bývá reklama, i tady na ni došlo. Ondra se chce naučit tančit. Přichází za svým starším bratrem s prosíkem. Že by polku? Bratr se nechá uplatit a začíná s výukou…pozor! Tak právě takhle by to nemělo být. Pokud chcete naučit tancovat nebo si jen zopakovat kroky, tak právě pro vás jsou připraveny taneční kurzy na Příchovcích, které povedou Maurška a Pavel Konrádovi.

Řádové sestry, vkroužily do sálu a uvedly Tondu Macana a jeho klavírní tango. Po skvělém výkonu byl samozřejmě vytleskán přídavek. A protože bylo málo duchovna, nastoupili bohoslovci s svými seminárními hity.

Reklama. Víte, co dělat, když vám někdo z ničeho nic omdlí? Ne? Tak právě pro vás je tu zdravotnický kurz. Se získaným certifikátem můžete dělat i zdravotníka na táborech.

Čas na zábavu, čas i na pauzu. Určitě už všichni máte hlad, tak si na chvilku odpočiňte, dejte si chlebíček, buchtu, jablko…zkrátka se občerstvete, co hrdlo ráčí. Za chvíli budeme pokračovat dál.

„Otče, neměla jsem čas na rodinu.“ Japato? Bylo Slovo na den, když vtom začal zvonit mobil. „Maminka tě volá, maminka tě volá…“ ozývalo se. Lucka mobil vypnula a poslouchala dál Boží slovo.

Opět hudební vystoupení, tentokrát Domča a Adélka na klavír. Co to? Že by nová písnička? Přesně tak! Na melodii Nohavicova Hlídače krav jiný text. „Já chci být rok na Příchovcích na faře…“

„Otče, provinila jsem se proti 5. přikázání – nevážila jsem si svého zdraví.“ Lucka neodolala a na svatbě si zatancovala, přitom se však pěkně, nebo spíš škaredě, zranila.

Bolo nebolo, ale bolo. Tanečník Vasil se svými kozáky a ruskými tanečnicemi zaplňují scénu před diváky v sále. „Nastěnku chci za ženu…“

Chcete mít krásná batikovaná trička? Není nic jednoduššího než přijet v listopadu na batikovací víkend.

V následujícím hudebním představení vystoupí Lukáš s partem pro levou ruku a Marek s partem pro pravou ruku. Ano, všichni jistě pochopili, že se jedná o Lukáše Marka (za doprovodu Marušky a Marušky).

Posledním bodem zábavného večera je pokání, které pater Kolman Lucce udělil. Tak za prvé, Vláďu v pokoji musí odemknout. Křivdu musí narovnat. A co za ten zbytek? No…ještě jeden rok pobýt na Příchovicích. Bum bác. Jak to Lucka – Terka slyšela, svalila se na zem a už ji nevzkřísiliJ.

Pokání však rozlučkový večer neuzavíralo. Na pořad přišla prezentace, která Lucku představila v jednotlivých částech dne. A konečně nastal vrchol večera, kdy Lucka přišla doprostřed. Za její službu nedá zaplatit. Za to ale byla poctěna červeným baretem, který nosí příslušníci elitní jednotky, jak vysvětlil P. Mirek Šimáček. Kromě toho jí byla předána malá pozornost, která jí připomene službu v kraji Jizerských hor – knížka s nejkrásnějšími panoramaty Jizerek a dekret, kterým ji ustanovuje čestnou členkou stálého týmu, a byl jí udělen titul „přidavačka Boží“.

Konečně se ke slovu dostala i Lucka, aby nám pověděla, jak celý ten rok v týmu prožívala. Na rozloučenou si připravila malé dárečky. Pro týmáky tričko, pro všechny ostatní přítomné srdíčková lízátka omotaná slovem z Písma – na znamení toho, že si nás ponese ve svém srdci. Vláďa ještě přidal, čeho si na Lucce vážil a celý večer byl zakončen modlitbou v sále. Vlastně…ještě nebyl konec. V kostele jsme se sešli na adoraci a po ní pokračovala živá zábava v sále.

Co zbývá říct na závěr?

LUCKO? DÍK! JSI PROSTĚ JEDNIČKA!

   

Jana

Administrátor

2016-03-31 10:33:11