Články Velikonoce v Příchovicích 2004

Velikonoce v Příchovicích 2004

7. 4. 2004 – 12. 4. 2004


Ani letos jsem neváhala dlouho nad otázkou kam jet na letošní svátky. Kouzlu Velikonoc v Príchovicích jsem propadla před čtyřmi roky. Od té doby chápu co znamená „slavit Velikonoce"...

Ani letos jsem neváhala dlouho nad otázkou kam jet na letošní svátky. Kouzlu Velikonoc v Príchovicích jsem propadla před čtyřmi roky. Od té doby chápu co znamená „slavit Velikonoce."Již tradicně jsem ve středu 7.4. oprášila krosnu, naskládala do ní věci potřebné k přežití na pět dní a vydala se na nádraží, kde jsme měli sraz ještě s dalšími 11 odvážlivci. Vinou chaosu jsme ovšem zakoupili lístek pro 13 osob místo pro 12 a tak jsme do vlaku přibrali ještě jednoho imaginárního kamaráda (zdůrazňuji imaginárního) Pepu. Nakonec jsme se do této situace všichni tak vžili, že náš dvanáctiletý imaginární kamarád nás provázel po celé Velikonoce.

Cesta byla docela zajímavá. Každý vlak do kterého jsme ten den nastoupili měl zpoždění a tak místo plánovaného příjezdu v půl deváté večer jsme dorazili do Tanvaldu s rekordním dvouhodinovým zpožděním.

To nejlepší nás však teprve čekalo. Z Tanvaldu do Příchovic, pokud si neobjednáte taxíka, se jde ještě tříkilometrový pěší výlet do ostrého kopce (pro nás, co celé dny vysedáváme ve škole, nebo někde jinde, to je téměř na infarkt- a co teprve pro Pepu...) Díky tomuto kopci se z cesty vždy stává taková menší pouť, někteří z nás se modlili růženec, někdo jen šel ,rozjímal a pozoroval krásnou přírodu kolem a někdo byl rád že jde...

Každý z nás ovšem tuto romantickou vycházku absolvoval ve zdraví a tak krátce před Zeleným čtvrtkem jsme se octli na Příchovické faře. Po zapsání svého ctěného jména do knihy příchozích jsme se vydali na půdu (samozřejmě holky na dívčí a Pepa na chlapeckou).Už zezačátku mě trochu udivilo, že ač byla teprve středa, byla půda na první pohled plná (teda jen ta dívčí - u kluků zatím problém s místem nenastal).Ale únava nás všechny brzy zmohla a po přivítání s několika kamarády, kteří byli ještě vzhůru, jsme se vydali... spát.


8.4. - Zelený čtvrtek

Ráno přesně v 8 hodin nás všechny probudil milý zvuk kytary. Pro příští dva dny to bylo naposled a tak jsme si to náležitě vychutnávali. Nekteří to „vychutnávání“ natolik prožívali, že dokonce přišli pozdě na snídani. Krátce po budíčku už v kuchyni a v sále někteří připravovali vše potřebné ke snídani - v sále stoly a lavice a v kuchyni nepostradatelnou marmeládu s chlebem a třezalkový čaj. O pul deváté se v sále začalo zpívat a i poslední opozdilci dorazili a zasedli za stoly.

Po snídani a nezbytném umytí nádobí jsme se znovu sešli v sále, ze kterého jako mávnutím kouzelného proutku zmizely stoly a lavice byly poskládány do nepravidelného lichoběžníku matně připomínajícího čtverec, v jehož středu byla svíce. Slovo na den (úryvek z evangelia podle kterého se ten daný den snažíme žít) měl P. Vláda Novák, který je momentálně v Příchovicích doma. Po této „duchovní snídani“ jsme se velice ochotně zapojili do úklidu fary.Ti, na které nezbylo nic , co by mohli uklidit- a byli z toho náležitě smutní- šli pomoct do kuchyně škrabat brambory. Po úklidu kdy se chodby, schody, koupelny, záchody a vše ostatní jen lesklo a spoustu děvčat se podařilo podmést koštětem a podvytřít hadrem (tímto zdravím svojí budoucí spolusestru, se kterou v Říme založíme klášter pro „podmetená“ děvčata a který bude nejspíš praskat ve švech) začalo v sále „témátko“ které mel opět P.Vláda. Souběžně s témátkem se pozvolna a nenápadně začaly rozjíždět přípravy na večerní bohoslužbu a následující dny. A tak se ze skříně vyndala a oprášila krabice, kde celý rok odpočívaly velikonoční žalmy a spousta dalších not, které byly potřeba roztřídit, žehlila se plátna na oltář, uklízel se kostel...mezitím stále přijížděli nový lidé. Museli jsme již začít nosit na sobě cedulky s našimi jmény. Pro každého je totiž mnohem příjemnější, když ho někdo osloví jménem i když ho třeba nezná...i tahle drobnost prohlubuje společenství mezi námi.

Oběd popisovat nebudu:za prvé už nevím, co jsme jedli, za druhé to není v porovnání s tím, co se na Zelený čtvrtek připomíná vůbec důležité a za třetí mi stejně přijde že už je to moc dlouhý.

Odpoledne byla možnost vyjít si ven - o samotě nebo s modlitební skupinkou, zapojit se do skupinky výzdobové, která tvořila výzdobu do sálu, zajít si ke svátosti smíření , zkusit štěstí v hudební skupince, která připravovala hudbu na mši a nebo prostě jen pomoct s tím co bylo potřeba. Zkrátka jak kdo chtěl.

Po večeři v půl sedmé večer jsme se sešli v kostele na mši, při které jsme si připomínali poslední večeři Páně.

Zaznělo „Sláva na výsostech Bohu“ při kterém „odletěly zvony do Říma“ a pak už všechny nástroje utichly.Kytary mizely ve svých obalech... Bohoslužba oběti byla ten den taková zvláštní, více slavnostnější.

Po přijímání odnesl kněz Nejsvětější svátost do „Getsemanské zahrady“ která byla zhotovená na jednom z postranních oltářů. Ještě dlouhou dobu po mši se nikdo nezvedl z místa. Mnoho z nás se jistě snažilo uvědomit si tu tíseň, kterou musel Ježíš prožívat, když se v Getsemanech modlil ke svému Otci...

Nějakou dobu po mši začal na faře večerní program, jehož hlavním bodem bylo přivítat nově příchozí. Než každý z nás řekl jak se jmenuje a odkud je (někteří z nás přidali i nějakou tu zkušenost z postu) bylo skoro deset večer . A tak jsme tento den zakončili společnou modlitbou. Je to jedna z chvil, kdy se jasně rýsuje právě to společenství mezi námi.Jedna svíce uprostřed, všude tma a kolem spousta různých tváří lidí, kteří věří tomu, že „když jsou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu, pak je On uprostřed nich“...fara pak za nějakou chvíli pozvolna utichala a někteří z nás ještě šli do kostela „bdít“ do Getsemanské zahrady. I já jsem tam na chvíli zavítala a děkovala Bohu za to, že aspoň tu chvilku můžu bdít s ním...


9.4. - Velký pátek

Už od rána byla mezi námi taková zvláštní atmosféra. Asi všichni jsme si uvědomovali velikost tohoto dne.

Slovo na den:“kdo chceš jít za mnou, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mě“ bylo naprosto vystihující. Vše probíhalo tak nějak v tichosti.Nebyl slyšet, jindy tak obvyklý halasný smích ze všech koutu fary (alespoň ve většině případů) a chlebu na stole se při jídle jen málokdo ujal. Dopoledne bylo další témátko a celý den kněží (P. Vláda, P. Mirek Šimáček a P. Jenda Balík) zpovídali.

O půl čtvrté odpoledne začala v kostela křížová cesta. Ještě před ní jsme se ale pomodlili Korunku k Božímu milosrdenství.Pak menší skupinka lidí zahrála krásnou pantomimickou scénku Tvář- každý z nás v sobe nosí kousek Kristovy tváře- jeho tvář se nám podaří „poskládat“pouze tehdy, když budeme hledat své místo v životě- Boží vůli.

 

Křížová cesta byla tradičně netradiční. Jednotlivá zastavení byla vyjádřena pomocí různých symbolů, položených na oltář. K tomu několik lidí interpretovalo úryvek z Písma a krátké zamyšlení nad jednotlivými zastaveními.

Nějakou dobu po křížové cestě začaly Velkopáteční obřady...bohoslužba slova, uctívání kříže, sv. přijímání,...tma, prázdno, ticho...a dvě stě lidí s nadějí v očích.

Ježíš to dokázal! Dovedl svoji oběť za nás do krajnosti, nechal se pro nás zabít, umučit...!Dokázal to!

Při večerním programu promluvil sám Mirek Šimáček - o své cestě ke kněžství, o Příchovicích...vždyť přesně před 25 lety na Velikonoce tady všechno začalo. Tehdy v kostele Mirkovi odpovídala jen ozvěna, a teď...

Na závěr jsme zazpívali píseň Vzácný jsi, pomodlili se a šli si pořádně odpočinout před tou Velkou nocí (tedy až na pár vyjímek, které netrpělivě cekali na půlnoc, aby si naplnili svoje hladové žaludky).


10.4. - Bílá sobota

Tzv. den „kdy se neděje vůbec nic“ . Mirek Šimáček nám při slově na den nabídl spoustu možností, jak tento den strávit: Vyjít ven, přemýšlet nad sebou, svým vztahem k Bohu, nebo jít na adoraci do kostela, která probíhala celý den...jedna nabídka lákavější než druhá. Skoro mi bylo do pláče, když jsem si uvědomila, že možná ani na jednu z těchto variant nebudu mít čas(ale nakonec jsem měla:-) protože přípravy na Velikonoční vigilii vrcholily a i celková atmosféra na faře byla plná očekávání. Měli jsme možnost zapojit se do různých skupinek: hudba, příprava liturgie, kuchyně (těm skutečně skládám poklonu - protože péct a krájet buchty i na Velký pátek musel být skutečně velkým skutkem lásky a sebezáporu), výroba „paškálků“ ...Já osobně jsem s pár velice schopnými lidmi připravovala jakousi animaci sedmi čtení, která zazní na vigilii, takže jak se vedlo v ostatních skupinkách nevím. Prostě jeden velký chaos- všude vonělo „něco“ dobrého, v každém možném a nemožném koutu fary zkoušely alty, soprány, tenory svoje hlasy a pořád všude pobíhalo spousta lidí.

Naše „těšení“ se s přibývajícím časem stupňovalo a ....přesne v 15:47 hodin a 19 vteřin přestal jít elektrický proud. Ale ani jsme nestačili propadnout panice a zase ho zapli...takže bylo po problému.

V devět večer byla tzv. příprava na liturgii, kdy se vysvětlovalo, co se vlastně při té vigilii bude dít. Krátce před desátou hodinou večer začaly ke kostelu proudit davy lidí. Každý človek obdržel „paškálek“ a přesunul se ke vchodu kostela, kde se zapaloval oheň. Do ticha větrné noci zaznívala slova“...alfa i omega...začátek i konec...“

Krátce nato jsme se přesunuli do kostela, který byl úplně tmavý...tma hrobu - a najednou světlo svíce - a pak další a další...světlo zaplnilo všechny kouty kostela. Hned si bylo možné povšimnout, že narozdíl od minulých dní je na oltáři a všude kolem spousta bílých květin, že na oltáři je opět plátno a že svatostánek je opět uzavřený.

Bohoslužba slova začala čtením o stvoření světa, které bylo doprovázeno stínohrou, druhé čtení bylo doprovázeno obrazy z příběhu o obětování Izáka a jednotlivé postavy byly čteny různými lidmi ( zde bych chtěla poznamenat, že veta:“zůstaňte oslem“ místo „zůstaňte s oslem“ která zazněla při zkoušení těchto textu mi zůstane v paměti ještě dlouho), třetí čtení bylo doprovázeno scénkou a...ty další už si moc nepamatuji…

Pro mě osobně nejsilnějším zážitkem bylo, když se ozvaly první tóny „Sláva na výsostech Bohu“ a pak zvonění zvonu - snad nikdy nezní Ordinarium tak krásně jako této noci...do očí se mi draly slzy radosti. Radosti z vysvobození - v tuto chvíli v Kristově smrti zemřela smrt...

Obnovili jsme svůj křestní slib - kostelem zaznělo hromové VĚŘÍM . Stěnami kostela se nesly tóny Velikonočního žalmu hudebně upraveného Petrem „Netvorem“ Křížkem.

Po této slavnosti ducha nastala slavnost těla - agapé. Ti, co se celé předchozí dny skrývali v kuchyni předvedli, co tam vlastně celou tu dobu dělali. Stoly přenesené do kostela se prohýbaly pod obrovským množstvím buchet a chlebíčků a já nevím čeho ještě. Nechyběl ani horký čaj. Hudba hrála - všichni tancovali a zpívali (a jedli) a proste slavili - svoje vysvobození ze smrti. Každý po svém.

Asi o půl třetí ráno jsme opět pod taktovkou P.Vládi „zajeli na hlubinu“ - rozsvítili jsme si svoje paškálky a sklonili se k vděčné modlitbě. Nakonec jsme udělali obrovský kruh po celém obvodu kostela a posílali jsme si stisk za zpěvu písně Raduj se v Pánu vždycky..

Pak jsme vyklidili kostel a odebrali se na faru- někteří šli spát, někteří by šli rádi spát ale neměli kam (třeba já) někteří si povídali a pár odvážlivců vyrazilo na východ slunce na Bílou skálu. Ale to už byla vlastně neděle - takže:


Neděle 11.4.- Boží hod Velikonoční 

...a slavilo se dál. Tedy v rámci možností. Já osobně mám tento den mírně v mlze, protože se mi trochu zavíraly oči. Nicméně pamatuji si krásnou slavnou ranní mši, výborný oběd (na stolech byly dokonce ubrusy).

Odpoledne se v kostele konal koncert (který jsem zaspala). Spousta lidí odjela a večerní program byl krátký (to abychom se mohli dobře připravit na nadcházející den „lidových zvyků").Večer modlitba a hurá spát.


Pondělí 12.4. - den lidových zvyků 

Ráno panovala mírně napjatá atmosféra, kterou ještě podpořila píseň „Divné to věci dnes“ a její sloka „žebro čelist rameno- nemusí být zlomeno“. Nicméně jsme se stále ještě spořádaně vydali do kostela na mši.

Po té jsme všichni zaujali své pozice - kluci venku před kostelem a holky v kostele. Děvčata si rozebrala svoji munici - vajíčka plněná octem a vyrazila ven. Za chvíli nejeden kluk zaváněl zajímavým odérem „něčeho kyselého“. Nakonec se nám děvčatům podařilo zajmout jednoho z týmáků a zamknout ho i s ochrankou z řad holek v sakristii. Požadovaly jsme odprošení na kolenou za to že nás „potupili a ponížili před branami chrámu Páně“ a jako výkupné deset polárkových dortu. Strhlo se pak ještě pár zuřivých bitev, ale nakonec kluci uznali, že jim nezbude nic jiného než pro tu zmrzlinu dojet. 

...Ale to už někteří lidé spěchali na vlak nebo autobus (včetně mě) a tak nezbývalo než se se všemi rozloučit a vydat se na cestu domu.

A jestli jste to dočetli až sem...tak jste fakt dobří.

Jsem moc vděčná za takové místo, jako jsou Příchovice. Za společenství, které spojuje Bůh, za bolest která nás občas spojí ještě víc, za každého z nás co jsme tam byli a za vás všechny, co tam třeba příští Velikonoce zavítají.


Administrátor

2016-03-31 10:23:10