25. narozeniny centra

12. 6. 2004


Za sedmero horami, sedmero řekami (jedna z nich je určitě Jizera),desítkami měst, stovkami vesnic a tisícovkami továrních komínů leží malá vesnička Příchovice,kde stojí moc pěkná fara, která už leccos pamatuje...

Před nedávnou dobou - v sobotu 12.června - se tam sjel nevídaný ,ale rozhodně očekávaný a vítaný, počet příznivců této činné „Boží instituce“, aby všichni spolu oslavili její 25.narozeniny.

 

Přijela jsem v pátek ráno (nebylo to omylem ani proto, že bych si spletla datum) a první čeho jsem si všimla byl řetízkový kolotoč, stojící nedaleko kašny, a který měl v sobotu posloužit těm nejmenším hostům.

 

Na faře už bylo jako v úle.Všude někdo něco dělal, něco nosil, v kuchyni už se také čile pracovalo a ze sálu zněly zvuky různých nástrojů(hudebních), hudební skupinka se již začala nacvičovat některé písně, které měly v sobotu zaznít (a že jich nebylo málo) a také výzdoba dokončovala umělecké dílo na zdi pod křížem.

 

Poté jsem zavítala do kostela, kde probíhaly technické přípravy na další den.Nad kazatelnou už viselo plátno, na které se mělo v sobotu vše promítat, takže i ti, co budou stát vzadu vše uvidí, a v obou bočních lodích stály televize- k tomu samému účelu určené. Pan zvukař (který si k nám prý odskočil z turné Kabátů) měl vše pod palcem,takže kostel byl naplněn různorodou aparaturou včetně reprobeden,dokonale maskovaných stromky.

 

Režie se začala scházet a pomalu obcházet „místo činu“ vepředu před svatostánkem, kde měla následný den předvést svůj vrcholný počin ve formě scének, týkajících se života fary od začátku do...tedy do současnosti.

 

Venku kluci stavěli stoly, které měly posloužit k obědu v případě „suché varianty“,kostel procházel velkou květinovou proměnou...Takže každý měl ten den co dělat. Sešli jsme se všichni večer na mši svaté, kde jsme občerstvili své duchovní statky a při té příležitosti také zjistili, že s mikrofony a ozvučením ještě není vše úplně v pořádku.Následovala večeře a program, kterého se účastnili všichni, kromě těch co měli ještě nějaké resty ve své práci.U kostela začal vyrůstat hangár, kde druhý den zakotvila recepce a čaj s kávou...v kostele pilně nacvičovala režie do pozdních večerních hodin.Myslím že tu noc mnoho lidí spalo velmi málo , jak už to na vrcholu příprav bývá.

 

Nicméně jsme se všichni dočkali rána soboty 12.června roku 2004. Po budíčku, neobvykle již v sedm ráno, jsme se shromáždili na snídani na chodbě fary a protože další lidé přijeli i v noci a celkový počet obyvatel domu vzrostl na něco kolem stovky, stálo se ve všech podlažích. Technici se postarali, aby i fara oplývala dostatečným ozvučením a tak nikdo o nic nepřišel (ani o chleba s marmeládou - jen těch hrnků bylo nějak málo).

 

Až do mše svaté, která začínala o půl jedenácté ještě vše probíhalo v duchu příprav a široké okolí fary se začalo zaplňovat auty přijíždějících hostů. V dostatečném předstihu přede mší přijel i pan kardinál Vlk, o kterého se hbitě postarala recepce, která se již stačila zabydlet v hangáru.

 

Mše svatá začala s mírným zpožděním se kterým se ovšem počítalo a celá byla snímána na zmíněné plátno a do dvou televizí v bočních lodích (zrovna ta jedna v jejíž blízkosti jsem se nacházela já měla neotřesitelnou touhu dosáhnout kvalit počítačového monitoru a tak ještě před začátkem mše upadávala do stavu spánku).

 

Mše svatá byla skutečnou slavností a projevem díků. Byly vybrány krásné texty z Písma a v obětním průvodu se neslo 25 karafiátů jako symbol 25 let. Každý tuto slavnost asi prožil nějak jinak a snad i tak jak chtěl. Celou atmosféru dotvářela nádherná hudba, která ukázala, že se snahou a vytrvalostí se vše dá zvládnout i když není tolik času, kolik by ho člověk potřeboval. Též ozvučení zpěváků a nástrojů vůbec nebyl špatný tah a malé zpěvníčky na lavicích dokazovaly, že je mezi námi dalších pár lidí, kteří se noc předtím asi příliš nevyspali.

 

Po mši svaté se nám představili moderátoři-sourozenecké duo Lída a Vašek Vackovi, kteří pro nás měli pár technických připomínek o tom, kam se máme jít najíst, co bude k jídlu, jak nezacházet s nádobím, proč tu vlastně jsme...a tak.Potom jsme se všichni sešli před farou k přípitku a společné modlitbě (k pokřiku z technických důvodů nemohlo dojít, a i P.Vláďa se přesvědčil, že kříž se dělá s amplionem v ruce jen velice těžko...) Nedlouho potom se udál jedinečný zázrak ... i přesto, že recepce hlásila dosavadní počet 450 hostů, guláš pro 750 lidí do 45 minut doslova zmizel. Náladu to ovšem nikomu nezkazilo, asi nejméně ze všech se tento fakt dotkl dětí, které již s vervou okupovaly řetízkový kolotoč.

 

Ve dvě hodiny odpoledne začal v kostele hlavní "narozeninový" program. Přivítali nás opět moderátoři a hned za nimi se "přihrnula" režie s první scénkou - začátky Příchovic. Hned po ní přišel na scénu sám P. Mirek Šimáček, který měl krátkou děkovnou promluvu . Každý si ale uvědomoval, že ti, kdo by měli děkovat Bohu a jemu jsme my všichni...a tak aspoň ve formě kytice mu moderátoři vyjádřili dík nás všech. Následovala další scénka režie - tentokrát problémy staré fary, pojaté formou něčeho mezi pásmem od Učedníků - Mojžíš a filmem Starci na chmelu.

 

Po scénce se promítlo video, které zachycovalo život na staré faře a hned po něm byl na pódium pozván kardinál Miloslav Vlk. Ten nám sdělil velice potěšující zprávu, a to že příchovickou faru, její život a plody, budou dostávat na zpracování jako diplomovou či doktorskou práci studenti teologické fakulty.(huráá - jdu na teologii).

 

Potom nám zazpívali manželé Saša a Standa Benešovi a následovala scénka třetí - nová fara a první týmák.

 

Po ní opět video - tentokrát nová fara. Po videu moderátoři ohlásili přestávku k občerstvení fyzických statků. Při ní režie pilně docvičovala poslední scénku - "Éra nové fary", při níž zazněla neopakovatelná autorská píseň na melodii písničky Učedníci a díky níž si drtivá většina hostů jistě zapamatovala tel. číslo na příchovickou faru. Po přestávce a této scénce následovala celkem tři svědectví, která zachycovala tři úseky doby existence fary a zároveň tři jakési směry, kterými se lidé, díky Příchovické faře, vydali, nebo vydávají.

 

První měla Míša H., která se zde rozhodla zasvětit svůj život Bohu a jezdila na faru v jejích začátcích, o druhou zkušenost se podělila nějaká Verča (nebo také Faustová), která svoji životní cestu zde teprve hledá, ale Příchovice jí hluboce pomáhají v jejím duchovním rozvoji a jezdí na faru v současné době a třetí měli manželé Saša a Standa Benešovi, kteří zde našli společnou životní cestu a též jejich současný život je s Příchovicemi spojen a jezdili sem v takových "středních" letech fary. Následovala ještě jedna píseň v podání manželů Benešových- tentokrát s dětmi a po ní choreografie na téma "proměna člověka" pod velením skupinky z Brna s pomocí dalších dobrovolníků.

Potom jsme přešli na ,nejprve jen pracovně, pak i oficiálně nazvanou část programu "Sušené ovoce". Příchovice vydávaly a vydávají své plody v různých podobách a směrech. Jezdívali sem lidé, kteří se následně rozhodli pro zasvěcený život, kteří zde našli svého životního partnera, nebo je zkušenost s tímto místem v tomto směru pomohla. Na základě života zde ,vzniklo po celé republice(a nejen v ní) množství podobných center a Sekce pro mládež. Existuje i spousta společenství při různých městech, farnostech, která na Příchovice jezdí. V neposlední řadě též farou prošli lidé, kteří se již radují u našeho nebeského Otce a jistě se za nás i za toto místo přimlouvají a nesmíme zapomenout též na týmáky (nebo také "mučedníky" jak jsou nazýváni v písničce poslední režijní scénky), kteří nasadili kus svého života pro nás, co jezdíme na faru.

 

Všechny tyto "oblasti" se promítly na fotografiích na velké plátno v kostele a za každou z těchto skupin lidí přinesli dva delegáti dopředu k rozsvícenému paškálu květinu a pochodeň, kterou od paškálu zapálili.

 

Následovalo zakončení celého programu krátkou modlitbou k Panně Marii, která má též toto místo pod svou ochranou a píseň Na cestu s námi...

 

Pak již vše pokračovalo neformálním programem, večeří přesně o půl sedmé a dále večerním programem, kde zazněly ještě mnohé zkušenosti lidí, kterým Příchovice ovlivnily život. Mládež sice pak trochu skuhrala, že P.Jenda Balík nezahrál svojí pověstnou píseň "Žába", ale budiž to pro něj výzvou, že příště...:-)

 

A tak i tento den se šlo spát později, ale jistě toho nikdo nelitoval.

Tak se ,ještě stále mnoho, lidí probudilo na faře do nedělního rána. Nastalo loučení a konečně také úklid všeho, co bylo potřeba. Ale na ten už se musíte zeptat někoho jiného, protože já už tou dobou ujížděla směr Praha...

 

A na závěr patří dík. Dík všem, kdo už měsíce před touto slavností vše připravovali, P.Vláďovi za to, jak obětavě těmto přípravám velel spolu s P.Mirkem , kterému děkuji už jen za to, že tehdy neodmítl být tím pravým nástrojem Božím...a spoustě lidí, které kdybych tu začala vyjmenovávat, tak určitě na někoho zapomenu.

 

A díky patří vám všem, kteří jste přijeli se s námi radovat.

 

Ať nás všechny stále provází Jeho Radost z toho, že jsme, a když už jsme, že se máme s kým a kde scházet, a když už se máme kde scházet, tak že je to místo, kde můžeme všichni zakoušet tu pravou Lásku...

 

                                             - Verča "Faustová" -

Administrátor

2016-03-31 10:22:00